Alternativní příběh Martina Zlého z Bořejova, též ze Stakor
V průběhu výzkumu "vznikla" snaha o vysvětlení a rozklíčování možných vazeb a vznikl "fiktivní"
"Alternativní příběh Martina Zlého z Bořejova, též ze Stakor"
Martin se narodil kolem roku 1350 v Bořejově, na statku svého otce, panoše na vartenberském panství. Královskou a zároveň císařskou korunu měl pevně nasazenouv Karel IV. Čechy byly v rozkvětu. Za kmotra mu přišel farář z Kosmonos, strýc Mikuláš, který se vydal jako mnoho dalších příbuzných, na kněžskou dráhu. Po dvou letech se mu narodil bratr Bohuněk a se dvěma staršími sestrami bylo na statku živo. Dětství prožil v drsných kopcích kokořínska. Bylo to v době roztržky Karla IV s Otou V. Bavosrským. Co nazbyt, otec musel plnit povinnosti a zúčasnit se tažení. Počátkem července roku 1371 vyrazil do Branibor a vrátil se na podzim 1375 se zprávou, že se Braniborsko stalo součástí zemí Koruny české. Z války nepřijel s prázdnou. Na rameni měl erb s přilbicí a loďkou s titulem dědičného vladyky a dostatkem kořisti, aby rodinný statek přestavěl na lehce opevněnou sídlo. Všechnu tu slávu přehlušily komplikace ze zranění, na která za dva roky podlehl. I když byli pod ochranou mocného Petra z Vartemberka, doba byla tvrdá a ochránit rodinu a majetek byla svým způsobem povinnost. Martin se učil, bojovat, číst, a když se stal mužem, Bohuňek byl v semináři v Kosmonosích u strýce. Vždyť potomci byli buď vojáky, nebo kněží. To byla tradice.
Stal se mužem a své schopnosti využíl u Petr z Vartenberka, majitele hradu Kost. To už byl ženatý s Eliškou a čekali první dítě. Povinnosti k pánovi, ale nedovolovaly klid na rodinném sídle. Bratr Petra z Vartenberku Markvart, který byl v té době mistrem královské komory, se v roce 1388 dostal do sporu se Zhořeleckými, příbuznými krále. Snažil se to řešit silou a byla proti němu vyslána zemská hotovost. Martin se obrany musel zúčastnit taky. Sice bez svého erbu, ale bojoval. Prohráli a Markvart byl uvězněn, jeho hrady byly pobořeny a Petr hrál mrtvého brouka, protože v té době už působil jako mistr královské komory, v letech 1369–1378 jako nejvyšší hofmistr, v letech 1381–1386 nejvyšší purkrabí pražský. Jako bývalý rádce Karla IV. a člen královské rady Václava IV., si nějaký problém nemohl dovolit, vždyť už byl posledním mužským potomkem kostecké linie.
Martin za dobré služby obdržel v roce 1891 statky ve
Stakorách s jasným úkolem, zvelebit okolní hospodářství. Vzpomněl si na
svého kmotra faráře v Kosmonosech, a protože to nebylo daleko, prodal
kmotru Mikulášovi nějaké to pole s povinností postarat se o manželku. Vždyť
už nebyli nejmladší a děti, ač se o ně starali co nejlépe, umřely. Jen
nejstarší syn byl poslán k výcviku u pana Petra, který stačil ještě
jmenovat nového faráře ve Stakorách a krátce potom v roce 1405 Petr
z Varternberku umírá. Již r. 1405 se ujímá panství na Kosti manžel Petrovy
dcery Elišky, Jan z Kunštátu. Ten však brzo zemřel a za nezletilou
dědičku Škonku z Kunštátu spravovala panství vdova po Petrovi
z Vartemberka Žofie. Škonka se provdala asi r. 1414 za Mikuláše Zajíce
z Házmburka.
To už byl Martin dva roky po smrti a českými zeměmi začíná rezonovat husitské hnutí.
A jak to bylo dál je otázka pohledu ....
Biskupská varianta
Husitská varianta
Martinův syn, Zbyněk (1380-1430) nižší šlechtic, bez osobních vazeb na svého pána se drží panské jednoty, husitské hnutí vidí jako zlo pro českou zemi, protože i jeho pozemky ničí nájezdy zchudlých. Po smrti Václava IV prodává pozemky a s rodinou syny Matějem a Tomášem odjíždí na Moravu do služeb olomouckého biskupa Jana XII. Železného. Strýc Bohuněk mu do Olomouce usnadnil příchod a tak husitské války prožil ve vojenských službách.
Divoká doba. Mistr Jan Hus, boje v Čechách, Tábor, boje na Moravě, prohra u Lipan. V létě roku 1423 přitáhla na Moravu výprava orebitů a pražanů pod vedením Haška z Valdštejna a Bořka z Miletínka, která dobyla několik významných bodů míst, ale nejvýznamnější byla bašta Jana XII Železného - biskupské město Kroměříž. A právě tady někdy kolem roku 1424 Tomáš umírá.
Stakory a Bořejov byly v té době už vypálené a vyloupené.
Strážnice byla původně královským majetkem, na počátku 14. století získal toto město významný moravský rod pánů z Kravař, kteří se v době husitství přiklonili zcela na stranu Husa a tak po porážce husitů přišly represe a konfiskace majetků. I Tomášovi synové se zřejmě v biskupských službách dobře zapsali a obdrželi pozemky na Strážnicku. Nejstarší Jindřich, který se narodil ještě po cestě v Lukavici, se dal na vojenskou dráhu, nikde nevydržel dlouho a nakonec se dal naverbovat polsko-pruskou armádou. To jim bylo kolem 40. Oženili se a měli hodně dětí. Pozemky v Jalubí a Sudoměřicích byly na úrodné půdě, i vinné révě se dařilo. Synové Jakub a Jan to ale viděli každý trochu jinak. Jan zůstal, hospodařil ve Strážnici i v Jalubí a zároveň ho lákaly Husovy myšlenky. Jakub který měl v sobě té dobrodružné a divoké krve více, vyslyšel olomouckého biskupa Pavla z Miličína a vyrazil zpátky na sever do Olomouce. V jeho službách zastával různé funkce a rodina se mu rozrůstala. Syn Jiří se oženil a jeho sestry se provdaly do slušných rodin a nejstarší Martin, jako by si vzpomněl na své severočeské kořeny, vstoupil do semináře a dal se na cestu duchovního. V olomouckém biskupství viděl střídat biskupy, byl jim nablízku.
Roku 1511 byly Hukvaldy vyplaceny biskupem Stanislavem I. Thurzem a po náležité průpravě se přimluvil, aby Jiřího poslal na sever na nové hukvaldské panství.
Nejstarší Martinův syn, Zbyněk nižší šlechtic, odjíždí do služeb olomouckého biskupa. Jeho mladší synové Matěj a Tomáš, bez osobních vazeb na svého pána, bez možnosti dědictví se přidávají, stejně jako většina radikalizované nižší šlechty k husitským myšlenkám a později i husitským vojskům vedených jedním z nejvýraznějších husitských vůdců Janu Čapkovi, který pocházel z nedalekých Sán. V průběhu husitských válek působili jako velitelé oddílů vojsk husitského hejtmana, který postupně vojensky získal pod svou kontrolu oblast v severních Čechách se sídlem na hradě Ralsko. Tomáš zemřel v některém z počátečních bojů. Matěj byl jedním z nižších velitelů a doprovázel jej do Horních Uher.
Ve Stakorách a Bořejově dorůstaly jejich děti až do doby, kdy víceméně dospěli a přidali se k oddílu vedeném jejich otcem, který v té době sbíral síly po zranění v Jalubí u Strážnice. Stakory už byly v té době vypálené a matka a sestry umřely.
Celá vojenská výprava byla zpočátku velmi úspěšná, ale nakonec nesplnila cíle, které si dala. Navzdory původnímu očekávání se protáhla. Hodně protáhla a husitská vojska si tu vytvořila pevné zázemí.
Tady v Jalubí u Strážnice Matěj zemřel. V Sudoměřicích se usadil Jan, v Jalubí Jakub.
Našli si tu ženy a měli s nimi několik dětí. Jenomže se museli vrátit zpátky do Čech. Po porážce u Lipan a rozpuštění sirotčích polních vojsk opustil Jan Čapek ze Sán území Čech a vstoupil do služeb polského krále. Od Mikuláše Sokola z Lamberka pak získal hukvaldské panství, kam ze severních Čech přesídlil. Odtud se svými žoldáky podnikal výpady do Polska, Uher i Rakouska. Jan zůstal na Strážnicku a obhospodařoval pozemky. Jakub i s rodinnou doprovázeli Jana Čapka na Hulvaldy, kde ho doprovázel ve vojenské funkci. Kolem roku 1480 umírá v Polsku. Za Jiřího z Poděbrad se vlastnictví hukvaldského panství několikrát měnilo.
Roku 1512 byly ale Hukvaldy vyplaceny biskupem Stanislavem I. Thurzem, jmenovaný hejtman si tam šikovného Jiřího s nejstarším synem Pavlem i s rodinou nechává.
Jiří byl oddaný vrchnosti, vzdělaný a inteligentní. Působil v různých logistických a hospodářských funkcích. Bydlel přímo na Hukvaldech a se svou ženou Ewou měli kromě jiných dětí i syna MARTINA.
Ten tam plnil různé úkoly v okolních vsích a získal si důvěru místního hejtmana a stoupal na pomyslném žebříčku.
Od biskupa (snad i po přímluvě bratra) obdržel v roce 1534 privilegium fojta palkovického.
V polovině 16. století se hukvaldské panství skládalo, z hradu Hukvaldy, města Ostrava, městeček Příbor, Brušperk, Frenštát pod Radhoštěm a celkem 17 vsí (část Staříče, Fryčovice, Palkovice, Tichá, část Klokočova, Mniší, část Skotnice, Lichnov, Kopřivnice, Chlebovice, Metylovice, Sklenov, Lhotka, Vlčovice, Kozlovice, Větřkovice, Drnholec). Panství navíc bylo obklopeno mnoha dalšími menšími manskými državami olomouckého biskupa a některé takové državy se nacházely i uvnitř hukvaldského panství. Olomoučtí biskupové se od poloviny 16. století snažili získat tyto statky do přímé držby a přivtělit je do větších celků. Ve své snaze byli vcelku úspěšní, a tak se součástí hukvaldského panství postupně stal Přívoz (1555), Závišice (1561), Rychaltice (1570), Véska (1577) i celé místecko-frýdlantské manství (1584).